VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„Moje rodina se snaží žít v zeleni“

Opočno – Les známe všichni. Většina z nás tam chodí na houby, borůvky nebo jen tak relaxovat, málokdo o lesích ale ví tolik, co MARIÁN SLODIČÁK, jehož vědecké a praktické poznatky i mnohaleté zkušenosti významně přispívají k jejich záchraně a „zdraví". Pojďme tedy s Mariánem Slodičákem na procházku po lese i jeho životem a seznamme se s další zajímavou osobností rychnovského regionu.

12.10.2013
SDÍLEJ:

LES JE PRO NĚJ VŠÍM. Mariána Slodičáka (na snímku druhý zleva) lesařina přímo uchvátila. Přestože se narodil na Slovensku už více než padesát let žije v Čechách a příroda Orlických hor je mu blízká. Foto: Archiv M. Slodičáka

Sám jste mě v telefonu upozornil na zvláštnost vašeho jména. Z čeho je odvozeno?
S tím jsem si také lámal hlavu. Naše rodina má kořeny na východním Slovensku, kde jsou dva osobité regiony. Jeden je Spiš (za Popradem směrem na jihovýchod) – odtud pocházel otec. A druhý, to je guralská skupina, což je kmen, který žije z obou stran (polské i slovenské) na pomezí Tater a má velice zvláštní jazyk, znějící jako polština, ale polština to není, je to guralština. Jsou to takoví zemití lidé a odtud pocházela matka. Proto jsem si myslel, že je to nějaký typ slovenského příjmení, ale nebyl. Až teprve, když jsem se naučil trochu polsky, tak jsem zjistil, že Poláci mají slovo slodiči jako sladkosti nebo cukrovinky, a vyrozuměl jsem, že tomu nemůže být jinak, než že některý z mých předků z otcovy strany musel pocházet z Polska.

Kde jste se tedy narodil?
Narodil jsem se na jižním Slovensku v Rožňavě. Odtud ale nepřímo pocházím jen narozením - když mně bylo devět let, tak jsme se přestěhovali na Šumavu, takže jsem už 53 let v Čechách.

Co vás zaválo do našeho kraje?
Po vysoké škole jsem chtěl zpátky k lesařině a téma, které jsem si vybral, bylo pěstování lesa – v tom širším okruhu pěstebního výzkumu, protože to je královna lesnických disciplín, která přetavuje dílčí poznatky z jednotlivých disciplín ve finální produkty a ty jsou předávány k praktickému použití. Oblast pěstování lesa dělají v naší republice jenom v Opočně, kde je výzkumný ústav, resp. stanice, která vznikla v roce mého narození, tedy 1951, a tak mě to po škole zcela přirozeně zatáhlo sem. Tady jsem se setkal s kolegy z Prahy, jižních Čech, Ostravy, kteří přišli stejným procesem za něčím, co chtěli a mohli dělat pouze tady v Opočně. Opočno je tím vlastně jedinečné, minimálně v republikovém významu a my jsme udělali vše pro to, aby vešlo v povědomí i v evropském kontextu. Jsme vlastně Mekka pěstitelů.

Co se vám na vaší práci líbí a co vůbec ne?
Co se mi nelíbí, je děsivá byrokracie, která je s touto prací dnes spojená. Odhaduji, že čtvrtinu až třetinu pracovní doby spolyká výkaznictví, přípravy projektů. Je pravda, že na lidi musí být přísnost, ale ta je v naší branži nevídaná.

Kdysi jsem řešil projekt pro Lesy ČR, které na něj daly prostředky, požadovaly naprosto specifické výstupy a o zbytek se nestaraly. To byl pro mě ten správný ráj, jak by měl výzkum fungovat – tzn. řekněte nám přesně, co chcete, a my vám to za vaše peníze dodáme.

Co se mi nejvíc líbilo a proč jsem do té branže šel, je to, že v ní nemáte horní laťku. Záleží jen na vás, jak porostete, co budete dělat. Umožňuje neuvěřitelný osobní rozvoj, ale je na vás, jak tyto možnosti - tzn. znalost jazyků, expanzi do evropských nebo světových poměrů, získávání kvalitních projektů - využijete.

To druhé, co se mi líbilo v minulosti a co přetrvalo dodnes, je to, že se jedná o práci od lopaty až po přednášku v cizím jazyce na univerzitě, případně publikaci v prestižním časopise nebo knize. Vykopete vlastnoručně sondu, běháte po lese, sbíráte data, pak data zpracováváte a nakonec vše zarámujete do širších souvislostí a předáte jako nový poznatek lidem k použití. Vaše myšlenka je k použití pro celý svět a to je krásné. Máte smysl života - přidáte svoji kapku k rostoucí hoře poznatků.

Jak si z vašeho pohledu stojí lesy v Orlických horách?
To je komplikovaná otázka. V pozdním středověku zde byly s rozvojem hutí a skláren původní lesy kompletně vytěženy. V 16. – 17. století neexistovaly žádné poznatky z genetiky, a když lesy koupily šlechtické rody, tak se je pokoušely zalesnit a to jakkoliv, nejraději smrkem. Až o hodně později se přišlo na to, že se rostliny z nížin nepřizpůsobí podmínkám, které jim nevyhovují, že v nich nikdy neudělají optimum produkce, budou citlivé na jakékoliv drobné ekologické vlivy, které je budou ničit.

Imisní kalamita v souvislosti s uvedením Chvaletic a Opatovic do provozu značně poškodila Orlické hory už za 10 let. To, co např. v Krušných horách s přirozenější druhovou skladbou trvalo 30 let, bylo v Orlických horách hotovo za 10 let. Kdyby nedošlo k odsíření, tak jsme zde měli holiny, které by nebyly zalesnitelné. To se týká i dalších oblastí. K tomu se navíc přidaly i výkyvy klimatu, jako jsou pozdní mrazy nebo extrémní sucha v posledních letech.

Nedávno jsem jela na kole po hřebech a četla upozornění, že jsou tamní lesy obnovovány z fondů EU. Co všechno je třeba ještě udělat k jejich ozdravění?
Navštívil jsem tu oblast s exkurzí německých lesníků, kterou jsme na Rychnovsku pořádali. Lesnický výzkum ale tyto věci neřídí. Naše role spočívá v získávání podkladů pro doporučení, jak v těch lesích dobře hospodařit s minimálním dopadem na prostředí, třeba i způsobem výhodným z ekonomického hlediska. Je zcela legitimní, že noví majitelé chtějí mít produkční les, ale dle mého soukromého názoru, tomu tak ještě nějakou dobu nebude. Když jednou dojde ke zničení smrkových kultur, tak to není samo sebou - emise totiž zničí nejen jehličí a listy, ale také naruší půdní prostředí. To se velmi dlouho a těžko, i draze napravuje. Jedním ze způsobů nápravy je změnit druhovou skladbu, alespoň přechodně, ve prospěch tzv. melioračních dřevin a smrk nejlepší meliorační dřevinou není. Z mého pohledu je to odvážný projekt, zaslouží podporu, ale osobně si dovolím být trochu skeptický.

Jak tedy našim lesům pomoci?
S naším týmem jsme zpracovali generel pro nejohroženější oblast republiky, tj. Krušné hory, kde jsou udělány dobré koncepty druhových skladeb v závislosti na stavu lesa a stavu kyselých depozic. Z mého pohledu to bude dlouhý proces - je třeba jít přes přípravné dřeviny, kdy bude ztráta na produkci. Je otázka, zda můžeme chtít, aby si současný vlastník, kterému jsme (stát) předali poškozený les, hradil ztrátu sám. Nebyli jsme schopni snížit emise, tak je třeba tuto ztrátu nahradit. Na druhé straně je les zvláštní druh majetku, což víme všichni, kteří tam chodíme na procházky a na houby nebo jezdíme na kole. Kromě dřeva les produkuje – čistí a zvlhčuje atmosféru, má protipovodňové, protierozní a další funkce, které přesahují rámec soukromého vlastnictví. Myslím si, že by kulturní společnost měla najít prostředky na to, aby se lesy daly do pořádku.

Jsou lesy v našich horách něčím výjimečné?
Já je vidím výjimečné tzv. vrcholovým fenoménem.  Ve směru převládajících větrů se tady najednou po Polabské nížině zvedá pohoří. Takže to, co je zde v 1100 m, tak na Šumavě je v 1500-1600 m. Proto se nedá pracovat s pojmem nadmořská výška – je tu velmi nepříznivé počasí i klimatické faktory zejména v hřebenových partiích. Od zhruba od 800 m jsou zóny, kde se právě díky stoupavým vlhkým proudům na stromy věší námraza. V zimě člověk žasne, že to stromy dokážou ustát. Některé se částečně lámou a tím se velmi znehodnocuje dřevo, které je jedinou komoditou, z níž lesní hospodářství žije. Nejsme schopni najít vhodná kritéria, jak změřit ostatní funkce lesa, které jdou tím pádem mimo trh a nelze je zpeněžit. Výjimečné jsou tedy fenoménem, který způsobuje extrémní klimatické poměry a podmínky ve vrcholových partiích a ztěžuje veškerou práci lesníků. To na ostatních horách v takovém měřítku nevidíte.

Já chodím do lesa odpočívat, jak relaxuje člověk, který má les v „popisu práce"?
Já jsem se vždycky v lese dobře cítil, na houby také chodím. Ale je pravda, že jsem se zavřel do mého malého ráje, který jsem si sám vytvořil. Odpočívám při sběru jablek, švestek, při sekání zahrady a štípání dříví.

Máte na pozemku nějakou vzácnou dřevinu?
Jde o to, co to je vzácná dřevina. Moje zahrada je tak trošku park a asi nejzajímavější a nejvzácnější je listnáč gingo. Zajímavé jsou i jedle obrovské, které skutečně mají potenciál vyrůst do 60 – 70 m. Zahrada by měla reflektovat kulturní prostředí, ve kterém je, takže tu sice roste jedle obrovská a smrk pichlavý, ale základ výsadby jsou habry a množství domácích okrasných křovin a pochopitelně ovocné stromy a keře.

Co se vám ve vaší práci podařilo?
Kdykoliv dojde na hodnocení či rekapitulaci, a člověk po šedesátce na to má právo, tak si skutečně myslím, že vrcholem bylo zhruba tříleté období, v němž jsme řešili již zmiňovaný projekt Krušných hor. Kniha z toho byl už jen bonbónek na dortu. V rámci projektu byla minimální byrokracie, mohl jsem dělat, co jsem uznal za vhodné. Takže se mi podařilo sestavit třicetičlenný tým odborníků z celé republiky, byli tam i zahraniční specialisté, s nimiž jsem potřeboval spolupracovat. Vše jsem řídil sám, zadavatele zajímal pouze výsledný efekt a mě zajímalo to, kde seženu nejlepší lidi. Získal jsem velké množství pracovních přátel, a výsledkem všeho byl kompilát, který považuji za vrchol naší činnosti.

Před dvěma lety jsem také převzal funkci editora časopisu, který se dříve jmenoval Lesnictví, dnes Journal of Forest Science a vychází kompletně v angličtině. Díky tomu mám možnost poznat široký okruh autorů. Celý proces je nastaven tak, že nám jsou do redakce posílány články, a my vybíráme vhodné oponenty s tím, že jeden z nich musí být z ciziny. Na základě posudků musí autoři reagovat, své rukopisy upravit a já potom schvaluji obsah do tisku. Vycházíme dvanáctkrát do roka a v každém čísle je zhruba pět článků. Ke spolupráci oslovuji odborníky i při neformálních setkáních v rámci konferencí. Podařilo se nám časopis integrovat do evropských poměrů.

Z toho vyplývá, že rád přijímáte zodpovědnost.
To je to nejlepší, co vás může v životě potkat, ale to už se teď moc nestává. Hodně věcí řídí pravidla, která nastavily grantové agentury, což není dobře. Administrativa je obrovská, ale na stále více projektů se rozděluje čím dál méně peněz - situace ve výzkumu není dobrá. Vloni jsme půl roku ztratili přípravou projektů, které ale neprošly nad limit financovatelnosti. My jsme i našli firmy, které se chtěly spolupodílet na financování, přesto jsme neuspěli. To způsobilo, že jsem trochu zatrpkl. Mám ale skvělé následovníky - preferuji, aby mladí lidé, kteří jsou rozjetí, dostali podporu, proto trochu ustupuji do pozadí. Přesto chci být dál nápomocný zkušenostmi, myšlenkami, i tím, že mám spoustu pracovních kontaktů. Léta jsem zasedal ve státních zkušebních komisích na brněnské a pražské fakultě, takže celou střední generaci odborníků znám i díky jejich praxi, kterou procházeli v Opočně. To se pak daleko snáze jedná a v té chvíli je využití autority na místě.

Co vám nejvíce vadí?
Že jsme nevytvořili takovou společnost, v níž by se dokázali zaměstnat mladí lidé. Vadí mi ohromné množství nezaměstnaných absolventů škol. Kde mají mladí lidé získat pracovní návyky a nabýt pocitu, že začali růst? Pocit, že dělám něco, co někdo chce, ten je nenahraditelný a nedá se zaplatit žádnými penězi. To lidem odpíráme. Všechny moje dcery našly díky tomu bohužel uplatnění až v Anglii. Na jedné straně je určitě dobře, že mladí získají zkušenosti, ale na druhé straně o mnoho přicházíme.

Je něco, čím se v životě řídíte?Jako Slovák jsem dostal základy katolické výchovy, ale praktikujícím katolíkem jsem nebyl. Zůstala mi ovšem jedna věc. Velmi si cením dědictví křesťanství, které, velice zjednodušeně řečeno, vidím v desateru. To je, ať chceme nebo ne, jakousi normou, která nám říká, tohle jsi udělal špatně, případně dobře. Desatero nebo křesťanská pravidla mohou nastavit i jakési zrcadlo. Vůbec si ale nemyslím, že kvůli tomu je třeba chodit do kostela nebo být organizovaný v nějaké církvi. Líbí se mi i filozofie - co je dobré, na to přijdu sám, jak to zpívá i Wabi Daněk ve své písničce. Myslím si, že etika buď v člověku je, nebo není.

Máte kromě lesa nějaké další koníčky?
Tím, že jsem lesák, tak patřím k těm šťastlivcům, kteří dokázali pracovat v oboru, který je zároveň jejich koníčkem. Odmalička se mi líbily stromy a do dneška se mi líbí. Díky sedavému zaměstnání, pak relaxuji při štípání dřeva, sám připravuju palivo. Moje rodina se snaží žít v zeleni, což je vidět kolem dokola – dřevostavby, bílé omítky, topení v krbu nebo v kamnech, sadařina, vlastní produkce např. rajčat.

Z větších a zásadnějších koníčků je to hudba, kterou jsem měl vždy rád a když chci prožít krásný večer, tak jedeme na koncert Filharmonie v Hradci Králové. Zážitky jsou to vždy velmi povznášející.

VIZITKA

Doc. RNDr. Marián Slodičák, CSc.

nar. 1951

ženatý, příští rok oslaví 40. výročí svatby

(zřejmě nade mnou opravdu stála ruka Páně, protože i po 40 letech mám partnerku, k níž cítím úctu a obdiv)

vychoval tři dcery

Dana Ehlová

Autor: Redakce

12.10.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tipy Deníku

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete.
AUTOMIX.CZ
54

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Dominik Chlupáč vylepšil o tři vteřiny traťový rekord „Luisy“

Kvasiny - Letošní desetidílný 24. ročník amatérského cyklistického Dobrušského poháru – Memoriálu Martina Hockého pokračoval předposledním závodem, jímž byla Kredo silniční časovka jednotlivců. Závod uspořádal Indigo cycling team Rychnov ve spolupráci s Tri Clubem Dobruška.

Do říjnových sněmovních voleb půjde 22 stran a hnutí

Královéhradecko - V říjnových volbách do Poslanecké sněmovny PČR budou voliči v hradeckém kraji vybírat z 22 politických stran a hnutí. Oproti volbám v roce 2013 je to o čtyři subjekty více.

„Ahoj, jsem Svatava a jsem blázen... blázen do jídla...“

Královéhradecko - Svatava Vašková patří mezi nejznámější a nejúspěšnější současné české foodblogerky. Sama o sobě říká: „Nemám ambici ohromovat vysokou kulinařinou či cukrařinou, na to nemám schopnosti, čas ani prostředky. Ráda bych, aby můj blog především inspiroval…“ Dlužno říct, že se jí to daří. Přesvědčit se můžete sami nejen v našem rozhovoru, ale i na webu Coolinarka.cz.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení