Moc ráda chodím do lesa a je pro mě synonymem klidu. V „klidu" však opravdu nejsem, když objevím zákoutí s pneumatikou, kachličkami a dalším odpadem jen kousek od velkého mraveniště.

Paráda. Z příjemné procházky nezbylo nic. Naopak. Přemýšlím nad tím, proč lidé nezajedou s nepořádkem a nepotřebnými věcmi do sběrného dvora? Odpověď však nikde nenacházím a o jejich pohnutkách mohu jen spekulovat.

Možná je to zvyk z dřívějších dob a nechuť své návyky měnit. To je koneckonců vlastnost, kterou má podle mého názoru mnohý Čech v sobě hluboce zakořeněnou a netýká se jen jeho vztahu k přírodě. Možná je v tom ale něco víc – vážíme si vůbec věcí kolem sebe a jak k nim přistupujeme? K tomu lesu, lavičce v parku, ale i k věcem závažnějším, které mohou ovlivnit osud příštích generací.

Myslím, že bychom měli myslet na to, že naše chování a jeho následky jsou spojené nádoby a ty se odráží nejen na stavu přírody, ačkoli jsou tam nejviditelnější. Až budou naše lesy, parky, dětská hřiště a ulice čisté a bez odpadků, třeba si srovnáme i své postoje, názory a přesvědčení. Chce to jen změnit náš přístup k věcem hmotným i nehmotným.