Jak se mladí manželé ocitnou na Kunětické hoře?
MJ: Historii jsem v té době nestudoval, byl jsem profesí stavař, ale vždycky jsem inklinoval k architektuře 
a k výtvarnému umění. Také jsem pro známé organizoval různé zábavy a podobné záležitosti. Takže, když jsem narazil na inzerát, že je vypsáno výběrové řízení na pozici kastelána na Kunětické Hoře, v té době dlouhodobě zavřeného hradu, obehnaného lešením 
a zarostlého křovím, tak jsem si říkal, to by mohlo být ono.

Nastěhovali jste se tedy na hrad…
MJ: Ono to tenkrát vůbec nebylo jednoduché. Hrad byl 
v té době už dvacet let opuštěný, v dezolátním stavu. Byla to tenkrát výzva, nevím, jestli bych si na to troufnul dnes.

Oksano, jak  jste si zvykala na bydlení na hradě?
OJ: Já jsem s tím neměla problém. Pravda, v našem obýváku bydleli víc sokolníci než my, na to jsem si zvykala hůř. A tahat vodu v kanystrech nahoru na hrad na kole, to také stálo za to. Neměli jsme tehdy auto, vlastně ani motorku.
MJ:  Na hradě nebyla ani elektřina, netekla tam voda, všude byla rozbitá okna, dveře. Takže jsme to potřebovali zabezpečit, svářet mříže, spravit vrata, ale to nešlo bez elektrického proudu, takže ze začátku jsme žili takovým partyzánským životem. A to se všechno podařilo.

Byly okamžiky, kde jste si řekli – Neměli bychom to zabalit?
MJ: Ne, nikdy. Jednak na to nebyl čas a na druhou stranu se z toho stala vášeň. Měl jsem možnost ten objekt tvarovat do značné míry k obrazu svému, samozřejmě pod dohledem památkářů, byl jsem u jeho znovuzrození. Měl jsem i jiné nabídky na velmi zajímavé objekty, ale nikdy jsem na ně nekývl, protože  Kunětická Hora je mé dítě a mám tam ještě spoustu práce a spoustu nápadů, které jsme zatím nestihli realizovat.