Loni na podzim tam už byli počtvrté. Pomáhají tamním školám a vytvořili farmy, kde pěstují rozmanité plodiny. Tanzanie se stala jejich druhým domovem. O jejich putování Deníku vyprávěl Jiří Rosa.

Kdy a proč jste s kamarádem poprvé zamířili do Afriky?
Poprvé jsme tam jeli v lednu v roce 2010. Byl to spíše takový čundr. Vašek se vrátil z cest po Kanadě, USA a Mexiku, já jsem byl se svou ženou Hankou v Keni a moc se mi tam líbilo. Tak jsme se Vaškem dohodli, že poletíme do Afriky.

Kam konkrétně?
Vyrazili jsme do Keni, Tanzanie a na Zanzibar. Chtěli jsme hlavně vidět zvířata. Letěli jsme do Nairobi v Keni, pak jsme jeli autobusem společnosti River Side do tanzanského města Arusha, což je středisko pro severní okruh safari. Potom jsme jeli do národních parků, jako například Manyara, navštívili jsme Křováky a na severu Masaje. Během těch let jsme ale zavítali na více míst včetně Zanzibaru.

Poznávací cesty se však později trochu proměnily.
Ke zlomu došlo při třetí návštěvě. Dostali jsme nabídku koupit pozemek ve vesnici Mto Wa Mbu. Vašek, který se pro všechno hned nadchne, vybral peníze a koupil více než akrový pozemek. Já jsem byl trochu opatrnější, protože jsem chtěl jezdit do Afriky spíše za poznáním než za nějakými povinnostmi.

Loni jste se tam vypravili znovu. Jak dlouho jste tam byli a co jste tam dělali?
V Čechách jsme se dohodli, že bychom v Tanzanii podnikali. Chtěli jsme otevřít hospodu, přebírali jsme různé nabídky, ale žádná se nám nelíbila. Vašek mně nabídl, zda bych s ním nechtěl farmařit. Koupil jsem tedy další pozemek a vytvořili jsme družstvo. Na dvou farmách máme asi 350 banánovníků. Zkoušeli jsme pěstovat i českou zeleninu. Vysadili jsme rajčata, papriky, okurky, kedlubny a hlavně ředkvičky. Když jsme odjížděli z Tanzanie, už jsme sklízeli ředkvičky, okurky a rajčata.

Kdo se o hospodářství stará, když tam nejste?
Pronajali jsme si dům, máme tam svého správce a hospodáře. Ten se stará o obě farmy a my ho platíme.

Ještě předtím jste pomáhali místním obyvatelům. Jak?
Už v roce 2010, když jsme tam byli poprvé, jsme se dozvěděli, že je tam rozestavěná škola pro masajské děti v Mto Wa Mbu. Ředitel školy Meshak Zakharia nás do ní přivedl. Věděli jsme, že škola potřebuje peníze. Dostali jsme nápad uspořádat v České Skalici benefiční koncert Nasajem s Masajem. Rok na to jsme tam vezli prvních dva tisíce dolarů. Za ně se škola dodělala a na začátku minulého roku se otevírala. V létě už se rozdávalo první vysvědčení.

Před loňskou podzimní cestou jste opět pořádali charitativní koncert. Kolik jste získali peněz a jak s nimi bylo naloženo?
Dozvěděli jsme se, že poblíž je další, tentokrát internátní škola pro sirotky v Majengu. Je v ní 115 dětí, které nemají rodiče, protože většina z nich umřela na AIDS. Seznámili jsme se s mladým zakladatelem školy Charlesem Lugou. Pro tuto školu jsme už dělali dva koncerty. Loni jsme vybrali 850 dolarů ze vstupného. Za ně jsme pro školu nakoupili mouku, zeleninu, ovoce.

Kromě peněz vozíte na černý kontinent materiální pomoc.
Letěli jsme dobrou společností, která nám umožnila vést šestačtyřicet kilogramů pomoci. Jsou to většinou tužky a pastelky. Něco jsme vyložili ve škole v Majengu, ale většinu jsem převezl do další masajské školy ve vesnici Ngarasero u jezera Natron.

Jak vás domorodci přijímají?
Většinou velmi přátelsky. Hodně se divili, že dva běloši pracují na farmě. Vztahy máme s domorodci dobré a ve vesnici Mto Wa Mbu jsme populární.

Máte v Tanzanii přátele?
Máme tam už hodně dobrých kamarádů. Mezi nejlepší patří ředitel školy Meshak Zakharia, to je výborný a inteligentní člověk.

Tamní obyvatelé jsou většinou chudí. Jak to snášejí, jaké tam mají mladí lidé perspektivy?
Ta chudoba je pro nás nepředstavitelná. Jediná šance pro mladé lidi je dostat se do školy a mít vzdělání. Je to ale složité, proto potřebují pořád podporu. Jinak je ta perspektiva mizivá.

Čím vás Tanzanie okouzlila?
Hlavně jsou tam bezvadní lidé. Fantastická je příroda a pestrá směsice zvířat.

Co vás tam nejvíce překvapilo?
Všechno bylo v pohodě, ale nemáme příliš dobrou vzpomínku na jednoho našeho tehdejšího kamaráda. Znali jsme ho nejdéle, ale podrazil nás. Jsme už mnohem více obezřetní.

Je těžké se dorozumět, učíte se jazyk domorodců?
Hlavní jazyk je kiswahili. Snažím se ho učit celou dobu, co tam jezdím. Je to ale škola ulice. Vašek zase umí velmi dobře anglicky.

Loni na podzim vyšla vaše kniha Tanzanie v zemi Masajů, v níž představujete váš první pobyt. Dá se říci, že jde o deníkové záznamy?
Ano, jsou to takové deníkové záznamy z poznámek, které jsem si dělal. Knížka jde docela dobře na odbyt.

Budete v psaní pokračovat, dělal jste si vloni poznámky, nebo už přímo každý den psal?
Psal jsem si deník a dělal jsem si zápisky. Spíše bych chtěl napsat knížku povídek. První, která se jmenuje Kelwin a slon, je už na světě.

Afrika, to není jenom exotický kontinent, ale přináší také různá úskalí včetně nemocí. Prý jste bojoval s malárií…
Skutečně mě dostihla malárie krátce před naším odjezdem domů. Byl jsem malátný, bolela mě hlava. Šel jsem na odběr krve a byla tam. Dostal jsem od doktora paletu antimalarik. Tři dny jsem byl úplně vyřízený a měl horečky, ale pak léky zabraly.

Zažil jste při pobytu nějaké zajímavé dobrodružství?
Měli jsme „štěstí" na hady, kteří se trochu přemnožili. O půlnoci jsem psal něco na facebook a pod stolem byla agresivní a prudce jedovatá mamba černá, což je největší jedovatý had na území Afriky. Když tě uštkne, za dvě minuty zemřeš. Proto se nedá nic jiného dělat než hada zabít.

Je Tanzanie vaším druhým domovem?
Naše ženy to asi rády neuslyší, ale je tomu tak.

Jak snášíte návraty domů?
Čím dál hůře. Když jsme tam byli měsíc, tak to docela šlo. Teď jsme tam byli čtvrt roku a už se nám nechtělo vracet. Kdybychom neměli rodiny, tak bychom tam asi zůstali.

Budete ve svých výpravách pokračovat? Co máte v plánu?
Určitě se tam vracet budeme, máme tam přece farmu. Uspořádáme opět charitativní koncert, chystáme se podpořit další školu.

HYNEK ŠNAJDAR