První si hrála s panenkami, druhá je jako hurikán

Postupně však čtyřnohé miláčky vyměnila BARBORA JURČANOVÁ za motorku, ale laso jí zůstalo.
Od roku 2013 jezdí motoskijöring a spolu se svou lyžařkou projíždí zmrzlou trať stejně snadno jako kovboj prérie. Tento rok startuje s PETROU LUXOVOU. S ní tvoří jedinou plně dívčí posádku v Orlickém poháru v moto- skijöringu. Pravděpodobně jsou jediné i v celé České republice.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte, jak se k tomuto sportu dostaly, jak se jim daří, jaké mají pocity.

Jaké jste byly jako děti? Hrály jste si s panenkami?
Petra: S panenkami jsem si hrála, ale v létě jsem spíš lítala s ostatními po venku.
Barbora: Já mám takovou vzpomínku z dětství. Jak se fotí děti s oblíbenou hračkou, tak já jsem na všech fotkách jedině s vinylovou deskou Dalibora Jandy Hurikán, na obalu zelená „Káwa", to jsem ještě nevěděla, jaká to je značka, ale strašně jsem chtěla tu motorku. Tak tomu se vždycky všichni smáli a já jsem s tím tak nějak spojená.

Kudy vedla cesta 
k motoskijöringu?
Petra: Motoskijoring jezdí bratr, takže s ním jsem to před pár lety jednou zkusila, ale moc mě to nenadchlo. Jeho styl jízdy je úplně jiný a taky mě nikdy vlastně ani nenapadlo, že bych mohla závodit. S tím přišla až letos Bára. Chtěla jsem si to zkusit a nakonec to bylo strašně rychlý. Musela jsem říct: buď jo, nebo ne. Tak to dopadlo takhle.
Barbora: Já se znám s většinou těch kluků z okolí, kteří jezdí, tak mě do toho tak trochu vtáhli. Řekli mi, ať to zkusím. Vědí, že jezdím na motorce, i když enduro mám asi jen tři roky. Motokros nejezdím, spíš jen tak blbnu po kopcích blízkého okolí. V tu dobu jsem pracovala v Žamberku v 3D Fitness, tak jsme to daly dohromady s kolegyní, která se jmenuje také Bára a v roce 2013 jsme to zkusily. O rok později se jel jen jeden závod v Martinicích v Krkonoších, ale ten jsme nejely. Letos už lyžařka bohužel nemohla, protože je po operaci kolena a nechtěla riskovat kvůli zaměstnání a přípravě na crossfitové závody. Tak jsem si říkala, že to asi nechám být, ale nakonec mi to nedalo.
Chtěla jsem pro srandu odjet alespoň jeden závod. Nakonec jsem to dala do kupy s Petrou, s kterou se známe mimo jiné z fitcentra v Pastvinách.

Jak to je s tréninkem? Máte šanci si to vůbec zkusit?
Petra: Před svým prvním závodem jsme měly dva tréninky, ale u toho druhého jsme spíš zkoušely, jestli půjde jezdit se zraněnou rukou. Šlo to. Takže start byl hodně ostrý. Motoskijöring je hodně o souhře, takže určitě je co trénovat. Já třeba nejezdím na motorce, tak úplně nevím, co mám kdy očekávat. Ale nikdo moc netrénuje, není moc kde a kdy. Problém je i s tím, že každá trať je jiná.
Barbora: Záleží na sněhových podmínkách. Potřebovaly bychom trénovat, protože je důležité se sladit. Péťa to na lyžích ustojí, já to na motorce objedu, ale jet zároveň je trochu problém.

Co na vaše závodění říkají vaši blízcí?
Petra: Většina říká, že jsem blázen, že na to vůbec lezu, ale jinak máme samozřejmě ohromnou podporu. Všichni to berou dobře, ale strašně se diví. A kdyby to neviděli na vlastní oči, tak mi nikdo snad ani neuvěří, že jezdíme. Akorát mamka mi říkala, že se podívá, až budeme v cíli, jinak to vidět nechce.
Barbora: U mě to berou normálně, vědí že jsem v tomhle ohledu trochu magor. Okolo motorek se motám od základky. Jenom mamka mi říká, jestli už není na čase změnit zájmy.

Důležité je zázemí. Máte se o co opřít?
Barbora: Chlapi tady z okolí nám pomůžou, když něco potřebujeme. Drobnější věci zvládáme samy. Petry táta je super mechanik, můj přítel jezdí taky motoskijöring, takže nám může poradit, a Petry bratr zrovna tak. Takže podpora tu je ze všech stran. V tom okruhu hobby týmů to berou všichni na pohodu.

Jak se dopravujete na závody?
Petra: Snažíme se, jak můžeme.
Barbora: Na závod v Klášterci to máme jednoduché. Když jedou kluci z Klášterce, kteří mají velké auto, tak nám motorku vezmou, nebo jede na vleku. Ostatní věci, kterých je poměrně dost, si vezmeme do osobního auta a jedem. Ideální je mít zázemí a kamarády kolem. Špatně bychom se dostávaly do Nekoře, na Šedivec, na Studené, nebo do Rokytnice, když kluci jezdí většinou jen Orlický pohár nebo mistrovství České republiky.

Bály jste se někdy při závodu?
Petra: Když už závodím, tak to vůbec nevnímám. Jinak mám trochu strach spíš před závodem.
Barbora: Při samotném závodě už ne. To je spíš takový ten předzávodní stres. Pro mě je nejhorší dojet na tu tréninkovou rozjížďku, pak si to párkrát obkroužím a jsem v pohodě.

Jak probíhá příprava před závodem, máte nějaký rituál?
Petra: Hlavně sháníme, abychom měly všechno, co potřebujeme. Než si všechno posháníme, tak už se jde vlastně závodit. Nechceme nic nechat náhodě, takže jsem například letos dávala dohromady ještě náhradní lyže.
Barbora: Žádný rituál nemáme. Spíš rychle přemýšlíme, jestli máme všechny chrániče, přilbu, lano, karabinu… motorku. Hodně hobby jezdců jezdí jen jeden, dva závody, takže často se něco shání na poslední chvíli.

Kdo je podle vás důležitější při motoskijöringu? Řidič motorky nebo lyžař?
Petra: Ani bez jednoho to nejde. Někdo jezdí trhavě, rychle se rozjíždí, ale ten lyžař na to někdy nemá a je ztracený. Někdo zase jede pomalu a může mít dobrého lyžaře. Musíme se zkrátka znát a jet podle svých možností.
Barbora: Hlavně souhra. A ta nám právě, bohužel, zatím trochu chybí. Musím se víc vžít do situace lyžaře a jet co nejplynuleji, abych Petře neutrhla ruce, ale přesto dostatečně rychle. Hlavní je nepadat a neztrácet lyžařku. Tomu se ta jízda musí přizpůsobit. Na druhou stranu ona se musí naučit číst tu motorku.

Je lepší mít spíš silnější motorku, která je i těžší, nebo jezdit na dvěstěpadesátce, která má také hojné zastoupení mezi hobby jezdci?
Petra: V tomhle sportu mi připadá, že má každý svou taktiku, které věří. Já v tomto ohledu víc soudit nemůžu.
Barbora: O tom to asi není. Já jsem zvyklá na čtyřtakt čtyři sta padesát, protože je plynulejší. Mně by dvojtakt asi utekl pod nohama. Třeba Patrik Šroler jezdí na pětistovce dvojtaktu, jede na čtvrt plynu, ale když potřebuje, tak tu sílu zvládne. Jízda musí být plynulá a ten člověk musí být s motorkou sžitý. Já se to učím. Naše závodění výkon a váha motorky úplně neovlivní. Váha motorky není o tolik rozdílná, navíc, my jsme obě o dost lehčí než většina kluků. Důležitější je asi obutí motorky než obsah. A to si řeší každý sám. Jeden koupí pneumatiky měkké, druhý tvrdé, třetí to řeže, čtvrtý krájí…
Pak u těch profesionálů je problém, že se někdo dostane k nějakým novým technologiím a ostatní je těžko shání. My jako hobby tým to až tak neřešíme. Každý si většinou najde to, co má po ruce a upraví to tak, aby to nejvíce sedělo a jelo.

Nesmí chybět kvalitní lyže. Jsou mezi nimi nějaké rozdíly?
Petra: Já jezdím na starých rovných, protože lyže se strašně ničí. Hlavně na těch tratích, kde není moc sněhu a z pod sněhu leze hlína. Bylo mi řečeno, že carvingové jdou víc do zatáček i na rovině. Ty rovné drží víc stopu a mně se na nich jezdí dobře. Celkem mám asi troje lyže na motoskijöring a zkouším je měnit, ale zatím nemám ty zkušenosti, abych řekla, že tyhle jsou výrazně lepší než ty druhé.
Barbora: Někdo jich má víc a střídají to podle trati.

Každý má svůj styl jízdy. Jakým způsobem je nejlepší jezdit do zatáček z pohledu lyžařky? Spíše plužit, nebo zaujmout klasicky lyžařský postoj?
Petra: Na tréninkové trati šlo zatáčet normálně, ale na závodech je málo prostoru a nejde zatáčet zeširoka. Většinou jedu pluhem a doufám, že to nějak zatočím. Když je prudká zatáčka, nebo se jede rychle, tak se snažím to vzít bokem. Víc přemýšlím nad tím, jak jet, udržet se a pomoci Báře, než nad stylem jízdy, ten jde nějak sám od sebe a záleží i na povrchu trati. Rozhodně jsem zatím při závodě více plužila.
Barbora: Na to není moc prostor. Záleží jaká je zrovna zatáčka a na zkušenostech lyžaře.

S jakými cíli jste do letošní sezony vstupovaly?
Petra: Cíl byl, abychom nebyly poslední a neudělaly si ostudu. Hlavně jsme nechtěly, aby si lidé říkali takový ty věci typu: „Proč na to ty dvě holky lezou, když jsou poslední." Jinak pocity ze závodu mám úžasný.
Barbora: Hlavně nebýt poslední. Což se nám zatím daří. V Klášterci jsme jely s odřenýma ušima i B finále, což pro nás byl úspěch. Ale v té finálové jízdě poslední kolo bohužel nedopadlo.

Plánujete do budoucna, že byste zkusily i mistrovství České republiky?
Petra: Rozhodně ne. Já na to stejně nemám lyžařsky.
Barbora: Ne, to my ne. Takové ambice určitě nemáme. Já na to nemám jízdou. Určitě ne.

Co musí hobby tým splňovat, aby se mohl přihlásit do závodu? Jsou nějaká kritéria?
Barbora: Většinou jsou registrovaní v nějakém klubu, ale myslím si, že tam není vyloženě žádná podmínka. Každý jede sám za sebe. Není potřeba žádná licence. Startovné je většinou do 400 korun.

Co byste vzkázaly ženám a dívkám, které uvažují nad tím, že by si chtěly zkusit motoskijöring?
Petra: Ať začnou jezdit, ale ať si to vyzkouší před závodem, aby aspoň věděly, do čeho jdou. Po jednom až dvou kolech se už pozná, jestli to půjde, nebo ne.
Barbora: Ať to rozhodně zkusí. Ony už některé holky jezdí. Myslím, že v Martinicích jezdí jedna holka, ale lyžaře má chlapa. Takže proč ne, ať to zkouší a ať nás je víc. Třeba se na nějakém závodě potkáme.

Jakou si myslíte, že má motoskijöring budoucnost?
Petra: Já si myslím, že se na to dobře dívá. Ale loni se jel jen jeden závod. Navíc se jezdí hlavně u nás, v Krkonoších a trochu v Jižních Čechách, ale jinde v republice kolikrát ani nevědí, co to je za sport. Záleží na počasí a na odvážlivcích, kteří se najdou. Kde jsou jezdci, tak tam se jezdí a žije to. U nás je motoskijöring oblíbený a určitě bude i nadále.
Barbora: Záleží na sněhových podmínkách. Je zajímavé, že těch hobby týmů je teď víc než profesionálů. Pokud vím, dříve to tak nebývalo. Nadšenců je podle mě docela hodně, proto jsou i ty malé závody, které nejsou ani v Orlickém poháru. Škoda jen, že se toho někdy lidé trochu bojí. Jezdců na motorce je podle mě dost, problém je sehnat lyžaře, případně lyžařku.

Ondřej Kolda