„Kazbegi maraton jsem měl vyhlédnutý už od zimy. Lákal mě svoji atraktivností a relativně finanční dostupností, běhá se v gruzínské části Kavkazu pod pětitisícovou horou Kazbeg se startem a cílem v malém městečku, kterému dala název zdejší nejvyšší hora –  Kazbegi.  Účast na závodě jsem bral  jako malý dárek k loňskému jubileu, kdy jsem na svém kontě shromáždil 100. absolvovaný maraton. Zároveň jsem se účastí v závodě snažil trošku poznat Gruzii, potažmo i Arménii. Strávil jsem tu deset dní a musím se přiznat, že mě opravdu nadchla. Svoji přírodou, ale i srdečností zdejších obyvatel.

Cestou necestou

Start  čtvrtého ročníku maratonu byl stanoven na sobotu 7. září v 9 hodin. Charakter trati zvlášť zpočátku připomínal svojí náročností v poslední době tolik populární horské maratony. Start v městečku Kazbegi byl ve výšce 1700 metrů nad mořem, ale již na pátém kilometru se ocitáme ve výšce 2200 m. n. m. u místního poutního kostela Cminda Sameba. Trasa závodu k němu vedla po úzkých kamenitých stezkách a po té následoval  seběh roklí opět zhruba do výšky 1750 m. n. m. Po té jsme běželi po cestách i necestách místními vesničkami  až do cíle.

Na startu vybíhám zhruba na desáté pozici. Ale jelikož maraton měl společný start i úvodní pasáž s půlmaratonem, neměl jsem představu, na jakém místě konkrétně jsem. Po úvodním náročném výběhu byla u kostela první  občerstvovačka. Klasika: energetický nápoj, voda, čaj a banán. Byl odsud nádherný výhled jak na  štíty Kavkazu, tak do údolí na městečko.

Ale na kochání nebyl čas, ostatně měl jsem naplánováno, že další den, přežiji-li maraton ve zdraví, udělám si sem pěší výšlap. Následoval  prudký seběh, člověk si musel dávat pozor na kamenech, aby se na nich nesklouzl, či nezakopl. Startovní pole se postupně natahuje, takže už běžím sám, běžec přede mnou je v nedohlednu, takže po přiběhnutí do první vesnice si musím dávat pozor, abych někde nesprávně neodbočil. Pořadatelé se snažili na většině krizových místech,  jako křižovatky či odbočky, dát směrové tabule maratonu, ale stejně jsem na pár místech váhal a asi dvakrát pro jistotu se ptal místních, kudy běžet.

Probíhání po místních vesničkách má také své kouzlo. Připadáte si, jako by jste se ocitli o pár desetiletí nazpět. O asfaltových cestách si mohou jen zdát, šotolinové cesty plné výmolů, kaluží. Nechci domyslet, jak by to tu vypadalo, kdyby nás zastihl déšť.

Návrat do minulosti

Všude volně pasoucí i pohybující krávy, dokonce v jedné vesnici volně dovádějící čuníci. Vozový park nám připomíná též minulá desetiletí, převažuje zde pořád  žigulík. Stále běžím osamocen, akorát na občerstvovačkách, které jsou umístěny zhruba po pěti kilometrech, jsem v kontaktu s děním maratonu. Občas od místních obyvatel zaslechnu povzbuzující slova, převažuje slovíčko „moloděc", nevím, jestli mě zrovna tohle nabudí. Někde na dvaadvacátém kilometru mě předbíhá Švéd, budoucí vítěz. A to jsem si myslel, že je někde přede mnou, ale podle jeho výrazu a slovního doprovodu soudím, že někde zbloudil.  hruba na 30 kilometru se i já dostávám do rozpaků, kudy běžet. Nevýrazná pěšina loukou, po které běžím, končí u ohrady s pasoucími se kravami.

Kudy? Mezi krávy!

Co teď? Směr mám přibližně správný, ale oběhnout ohradu, či ji přeskočit a vydat se mezi krávy. To byla jedna z úsměvných situací, kterou u nás určitě při maratonu nezažiji. Za tu dobu, co jsem tu jsem si už zvykl, že mě nic nemůže překvapit, přeskakuji ohradu a vydávám se mezi stádo pasoucích se krav. Po několika stech metrech vidím uprostřed ohrady spásnou tabulku s kilometrovníkem maratonu, velká úleva, že běžím správně. Takovéto situaci sice komplikují život při běhu, ale na druhou stranu odpoutávají pozornost od narůstající únavy.

Stále běžím osamocen, předpokládám, že můžu být někde vpředu, ale až na poslední občerstvovací stanici, zhruba čtyři kilometry před cílem se dozvídám, že jsem opravdu na druhém místě. Na dlouhé rovince se otáčím, za mnou nikoho nevidím, takže si závěrečný doběh do cíle náležitě vychutnám. Čas sice pár minut přes čtyři hodiny, ale v tak náročném terénu je pochopitelný. V pár minutových intervalech přibíhají další běžci. Mám toho dost, nejraději bych se viděl pod sprchou a šel odpočívat, ale ještě mě čeká vyhlašování vítězů. Naštěstí je nádherně, takže tu hodinu do vyhlašování strávím vyhříváním na sluníčku.

Výšlap do oblak

Následující den mám do odjezdu ještě jeden volný den, včerejší maraton je v nohách znát, ale přesto se vydávám na výšlap směr Kazbeg. Je nádherně, tak zkusím, kam až jsem schopný se jen tak nalehko dostat. Míjím už známý kostelík Cminda Sameba, kolem kterého vede cesta vzhůru. Po čtyřech hodinách narážím zhruba ve 2900 metrech na ledovec, ale ten mě nemůže odradit.

V maratónkách ho překonávám a za pět a půl hodiny jsem v cíli své cesty ve výšce 3653 metrů nad mořem na bývalé meteorologické stanici. Teď slouží k přenocování horolezců a k následujícímu útoku na Kazbeg. Místního správce ujišťuji, že opravdu neusiluji o pokoření pětitisícovky, obracím to a za tři a půl hodiny jsem opět na hotelu.

Na skok v Arménii

Gruzie mě nadchla. Ještě před maratonem jsem měl možnost týden ji poznávat. Bohužel jsem měl před závodem, takže spíš ve městech než nějaká velká turistika. Na úvod jsem zvolil dvoudenní pobyt ve známém černomořském letovisku Batumi, samozřejmě nechybělo koupání v moři. Odtud nočním lůžkovým vlakem do Jerevanu, na dva dny jsem si odskočil do Arménie.

Centrum Jerevanu je moderní, na první pohled není rozdíl mezi moderními civilizovanými velkoměsty. Stačí ale zavítat na periferii města či venkov a je hned vidět propastný rozdíl. V Arménii jsou dopady rozpadu Sovětského svazu a přechod k volnému trhu vidět víc než v Gruzii. Opuštěné a rozpadlé výrobní haly, na venkově zase rozpadlé objekty kolchozního hospodářství. Venkov též hyzdí opuštěné vraky aut, o kvalitě silnic nemluvě.

Co zde zůstalo zachováno z dob SSSR je systém veřejné dopravy, jak městské tak meziměstské, která je založená na mikrobusech, kterým se zde říká maršrutka. Kromě přesunu do Jerevanu vlakem jsem pak cestoval s nimi. Cizinec je odkázaný se stále doptávat odkud, kdy a kam, protože jednak nápisy cílových míst jsou napsány v gruzínštině (arménštině), jednak nemusí mít pevně daný odjezd či trasu.

V Tbilisi jsem pak strávil tři dny a snažil zhlédnout to nejzajímavější. Na jeden den jsem si odskočil do nedalekého městečka Mccheta, které kdysi bývalo hlavním městem Gruzie a dodnes zůstává duchovním centrem země.
Účast na tomto maratonu a  pobyt v Gruzii a v Arménii byl zajímavou zkušeností s kupou zajímavých zážitků."⋌(vd, dr)