Rodačka z Opočna, jež studuje pražskou konzervatoř Jaroslava Ježka, šla vlastní cestou a sama necítí, že by byla ve stínu své slavnější sestry Taťány. „Obě máme jiný směr a nemyslím si, že by mě ségra zastiňovala," říká s úsměvem dvacetiletá dívka.

Jaké to pro vás je, žít se jménem Kuchařová. Není to tak trochu nálepka?
Já už jsem na to zvyklá a nějak se to snažím neřešit. Občas se mě dokonce někdo ptá, zda nemám na ségru zlost. To ale vůbec. Od mala jsme šly obě dvě vlastní cestou a nemyslím si, že by mě v něčem zastiňovala. Neřeknu, kdybychom obě dělaly modeling, ale protože modeling a hudba je něco jiného, tak si to nemyslím. A už budu mít něco za sebou, vlastní písničky nebo album, tak se to bude ještě zlepšovat.

Takže ale zatím, když vás lidé potkají, tak se hned ptají na sestru?
To samozřejmě, ale mě už to ani nepřijde. Ale všichni kdo mají sourozence, který je slavný, tak to znají. Kdyby i vaše sestra vyhrála nějakou prestižní soutěže, tak se vás na ni lidé budou taky ptát. My s Táňou máme skvělý sesterský vztah, je to obyčejná holka jako všichni a neřešíme to.

Vy jste šla za hudbou a za svým snem stát se zpěvačkou. Teď studujete konzervatoř. Co je ale podle vás důležité udělat za kroky, aby jste se známou zpěvačkou stala?
Člověk, když dostuduje konzervatoř, tak rozhodně není připraven na dráhu úspěšné zpěvačky. Já momentálně studuji tu pražskou, kde se především chci zdokonalit ve zpěvu a v technikách zpěvu. Když už jsem se do toho dala, chci to dělat pořádně, takže na sobě pracuji. Těch kroků k úspěchu je samozřejmě mnoho, ale pro mě jsou to v tuto chvíli kromě studia také vlastní písničky. A to je pěkná fuška (smích).

Takže jste si začala psát vlastní texty?
Přesně tak. Snažím se postupně se zdokonalovat ve více činnostech. Občas mám chuť, že bych si všechno nejradši udělala sama. I tu hudbu… Ale to ještě nezvládám. 

Rozhodně by ale bylo příjemné mít tým lidí kolem sebe, který by takto vše zajistil.
To určitě. Jak říkám, text bych si byla schopná dát dohromady, ale hudbu ještě ne. Nyní si tým lidí kolem sebe pomalu buduji a vybírám, kdo by mohl být vhodný a kdo by mi seděl. Nechtěla bych někoho, kdo by to dělal jen proto, že je to pro něj kšeft. Musí to být člověk, který to dělá rád a baví ho to.

A daří se?
Mám spoustu tipů, ale vyznat se v nich je velmi těžké… Ale snažím se.

Vraťme se k té vaší tvůrčí činnosti. Říká se, že každý autor má své místo nebo denní dobu, kdy je schopný vytvořit zajímavý text. Jak to máte vy?
Je to tak. Já nejraději skládám večer. Přes den mě máloco napadá, ale večer jsem schopná si sednout k počítači a za půl hodiny mít hotový text. Nejsem schopná ho ocenit z odborného hlediska, to by musel textař, takže zatím tvořím do šuplíku a než bych je vypustila ven, chtěla bych je zkonzultovat. Nechci mít texty typu láska – páska (smích). Chci, aby měli hlubší význam, smysl. Mám ráda písně ze starší doby, třeba Laďku Kozderkovou nebo šansony Hany Hegerové. Obdivuji na těchto textech i hudbě, ten úžasný nápad, vtipnost, ironii. Celkově toho ducha písně. Touto cestou bych se chtěla ubírat Ale je to dosti vysoká laťka.

Každopádně, ale člověk by si měl dávat vyšší cíle. Kolik vlastně máte hotových textů?
Asi sedm, osm. Začala jsem teprve vloni o prázdninách. Stále do toho koukám, jelikož přemýšlím, zda by mě nenapadlo něco nového, lepšího. Textaři totiž říkají, že to, co vás napadne jako první, tak můžete rovnou zahodit (smích). Bývá to totiž moc konkrétní.

Takže přepisujete?
Ano, přepisuji.

Máte nějaký vyhraněný styl v hudbě, kterému byste se chtěla věnovat?
Určitě mám jasno v tom, že bych chtěla zpívat česky. Styly zatím příliš neřeším. Možná blíž srdci je mi právě Laďka Kozderková a ze zahraničních třeba Lana Del Rey. Naopak si třeba neumím moc představit rockový styl, ale nebráním se ničemu a nechci se zavírat do nějakých škatulek. Ne nyní. Jsem na to hrozně mladá. Je mi dvacet a v podstatě se stále hledám a ještě to bude chvíli trvat, než přijdu na to, jaký styl mi sedí.

Co říkají na vaše rozhodnutí, stát se zpěvačkou, rodiče. Je to tak trochu sázka na riziko, na jednu kartu. Navíc stejně jako vaše setra Táňa, jste stále mimo domov. Nechybíte jim až moc?
Ještě máme nejmladší ségru, která studuje gymnázium a zůstala s nimi doma. Já šla do Prahy hned po základní škole a Táňa odešla v sedmnácti, ale oni to tak nějak přirozeně zvládají.

Cítíte v nich oporu?
Rozhodně. Rodiče by mě od ničeho vyloženě nezrazovali, naopak mě podpoří a snaží se mi pomáhat.

Pojďme k tomu vašemu zpěvu. Už od dětství jste chtěla být zpěvačkou?
Ani ne, nebo aspoň bych neřekla. Sice jsem od mala seděla mamce na klíně a zpívala s ní, ale hrozně jsem se styděla a kroutila se u toho. Vlastně moje dráha, pokud bych to tak mohla nazvat, začala v šesti letech, kdy mě do opočenské základní umělecké školy dovedla moje teta. Shodou okolností vystudovaná zpěvačka. Já jsem ani nevěděla kam jdu a co budu zpívat. Nakonec jsem zazpívala Rolničky, rolničky, které jsem úplně popletla, ale vzali mě. Až od šesté třídy jsem začala brát zpěv vážně, jako cíl, za kterým chci jít.

Přišel u vás někdy okamžik, kdy jste si řekla, že být zpěvačkou je šíleně těžké a že už toho máte dost a nejraději byste toho nechala?
Určitě. Takových momentů bylo mnoho. Například hned jak jsem po deváté třídě přišla do Prahy na konzervatoř. Byla jsem v cizím prostředí, v patnácti, úplně sama, bez kamarádů, bez rodičů… Už to bylo velmi těžké. Navíc jsem dostala učitelku na zpěv, která mě řekla, že tak jak zpívám, zpívat nemůžu a začala používat docela drsnou metodu, která pro mě byla nepřirozená 
a dokonce mi řekla, že pokud se to nenaučím, tak nemůžu být nikdy zpěvačka a neměla bych nikde vystupovat. Tehdy mě to hodně vzalo a říkala jsem si, že nic neumím, zpívat nebudu. Odřekla jsem dokonce všechna vystoupení, ale nakonec jsem se z toho dostala.

Na druhou stranu vás tato krize asi docela  zocelila, nebo se pletu?
Je to tak. Já jsem jí za to vlastně vděčná, vážně. Bylo to strašně těžký, ale člověk si musí projít takovýma chvílema.

Vy jste se ale také zúčastnila vloni pěvecké talentové soutěže. Jaké to bylo? Pokud vím, tak dva porotci vás tehdy poslali dál a třetí, Jaro Slávik, se nejprve tvářil, že by vás pomalu snědl, nakonec vás ale dál pustit nechtěl.
Je to tak. Já jsem tam ani jít nechtěla. Přihlásila mě kamarádka, ale pak se mi to rozleželo v hlavě. I když až do posledního dne jsem nevěděla, jestli tam pojedu. Nakonec jsem vyrazila, jelikož jsem si řekla, že by bylo dobré to zkusit, ale to čekání je příšerné. Jste nervózní, písničku si taky nemůžete zvolit úplně libovolně. Je to trochu limitováno produkcí, takže tam hraje roli moc faktorů. Třeba samotné hodnocení poroty si vůbec nepamatuji. Byla jsem úplně mimo.

Dalo vám to něco?
Je to veliká zkušenost. Navíc jsem se mohla představit sama za sebe, ne jako sestra Taťány Kuchařové, ale jako Livie Kuchařová. Myslím si, že to byl dobrý krok. Přibylo mi fanoušků a také nabídek.

Přeci jen mi to nedá a zeptám se. Neláká vás být modelkou a svět, v němž žije vaše sestra?
Vůbec ne. Hodně kamarádek mi říká, že se Táňa má, a že by chtěly mít kariéru jako ona, ale já ne. Viděla jsem, jak šla svou cestou asi od svých třinácti let a opravdu bych tím nikdy nechtěla projít. Přeci jen vidím více do zákulisí modelingu. Není to jen o té slávě, ale také o různých tlacích, ale také o strašné samotě. Ale to už nikdo nevidí.

Ale svět šoubyznysu je v tomto velmi podobný. Nemáte z toho strach?
Ano, to máte pravdu. Také jsem se ze začátku do toho až tak nehrnula. Hodně jsem o tom přemýšlela, ale je to také o lidech, které potkáte a s nimiž spolupracujete. Nevím, co mě potká, ale zatím se nebojím této mašinérie, jinak bych do toho nešla.

Vizitka

Livie Kuchařová

* 26. 8. 1992 Hradec Králové

Žije v Opočně se svými rodiči, má dvě sestry Kristýnu a Taťánu.

Zajímavost: V roce 2007 vystupovala na první velké akci, a to během semifinálových kol i vysílání finálového večera Miss ČR. Tehdy jí rok po úspěchu sestry oslovil Miloš Zapletal, který ji viděl v medailonku Taťány.

Velký sen: Být úspěšnou zpěvačkou, která nedělá jen plytký popík bez hlubšího významu, a která zasahuje do své tvorby.

Soukromí: V současné době má přítele, bubeníka Marka Fryčáka. „Někdy je to doma blázinec. Když oba zkoušíme, je to vtipné. Ale sousedi jsou tolerantní."