Chtěl si vydělat velké peníze. Nechal se proto najmout na honosnou zaoceánskou loď, kde milionáři dávali číšníkům obrovské spropitné. Jenže loď se jmenvala Titanic. Chtěl zažít dobrodružství Redakci Deníku se přihlásila Hana Navrátilová z Jičína, jejíž vzdálený příbuzný obsluhoval patrně na nejznámější lodi světa. Nejzajímavější pasáže jejího vyprávění přetiskujeme.

Život našeho dědy (jde pouze o oslovení, ve skutečnosti šlo o otce jejího strýce, pozn. red.) byl velmi pestrý. Vyučil se číšníkem, své povolání měl rád, pracoval v hotelech v Praze i jinde po celých Čehách. Chtěl však také okusit něco nového, a proto se vydal za dobrodružstvím do velkého světa, vydělávat velké peníze.

I kohoutky van byly ze zlata

Pracoval jako číšník v hotelech ve Francii, Švýcarsku i v Anglii. Nechával se najímat i na některé menší lodě, ale jeho touha byla větší, chtěl se plavit přes oceán. Brzy se mu naskytla příležitost právě v Anglii, kde ho přijali na největší a nejhonosnější loď té doby – Titanic.
Plavidlo, kde se jedlo na zlatých talířích se zlatými příbory, byly tu také zlaté koupelnové kohoutky, kroky tu tlumily tlusté koberce a panoval tu čilý společenský ruch. Od milionářů, které tenkrát 23letý Rudolf na lodi obsluhoval, dostával velké spropitné, a to byl právě jeden z důvodů, proč se mu na lodi tolik líbilo.

Večer 14. dubna 1912 měl Rudolf po službě a ukládal se ve své kajutě ke spánku. Těsně před půlnocí se loď otřásla. Nějakou dobu se nic nedělo, loď se pouze naklonila. Nebyl to cvičný poplach Náhlý křik a kapitánovo hlasité udílení rozkazů však Rudolfa přimělo, aby vyběhl na palubu. Tam slyšel dohadování mezi kapitánem Smithem a námořními důstojníky a doslechl se zde také, že se loď potápí.

Utichl veškerý hukot, Titanic se zastavil. Kapitán pasažérům nařídil, aby si oblékli vesty a přesunuli se k záchranným člunům. Vystrašení lidé se domnívali, že jde o cvičení. Vzápětí se však začaly ozývat výkřiky, že se loď opravdu potápí. Vzápětí vypukla panika, velká strkanice, začal boj o čluny.

Kapitán rozkázal, že nejdříve nastoupí ženy a děti. Do člunů se ale cpali všichni. zejména muži se mezi sebou prali o místa, proto museli dokonce dozorující námořníci pro výstrahu i střílet. Mnozí pasažéři nabízeli štosy bankovek za jediné místečko v přeplněné loďce. Někteří z těch, co neuspěli, se přímo na palubě zastřelili.

Všude panoval neuvěřitelný chaos, ozýval se křik a pláč. Děti nechápaly, proč nemohou zůstat s rodiči. Hazardéři skákali do spouštěných člunů, zraňovali tak sebe i ty, kteří v nich už seděli. Štíhlého, mladého Rudolfa vzali do předposledního člunu. Z něj poté viděl, jak se Titanic potápí.

Přeplněné čluny nabíraly vodu Na horní palubě stále hrála lodní kapela. Některé čluny byly poloprázdné, jiné se zase pod tíhou převrhly, nebo nabíraly vodu. Topící se lidé se jich zuby nehty drželi a prosili o pomoc. Většina v ledové vodě zemřela.

Po nějaké době se Titanic vzepjal jako koník a pak rychle sklouzl pod vodu. Spolu s ním i kapitán Smith. Ty, co se nebáli skočit do ledové vody, stáhl vír pod hladinu. Bylo slyšet zvláštní hučení, zdálo se, jako by kapela stále hrála. Tu noc zahynulo 1600 lidí.

Všem ve člunech a hlavně těm, co se jich z vody pouze přidržovali, byla neskutečná zima. Rudolfovi samotnému prý nikdy dřív ani potom už taková zima nebyla. Ani na Sibiři ne. Jejich člun nabíral vodu. Měli pouze jedinou nádobu, a tak vodu vylévali i botami. Ty, co vydrželi až do rána, zachránila posádka lodi Carpathia, která je dopravila do New Yorku. Zachránilo se asi 650 lidí.

Rudolfův sen pracovat na zaoceánské lodi se mu splnil znovu mezi světovými válkami, kdy se plavil na americkém velkoparníku.