Houslistka Iva Kramperová letos absolvovala Hudební fakultu AMU v Praze. Obdržela řadu ocenění, stala se stipendistkou firmy Yamaha, laureátkou Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka i soutěže Beethovenův Hradec. Je sólistkou a koncertním mistrem souboru Barocco sempre giovane, spolupracuje s řadou orchestrů, je profesorkou na Konzervatoři Pardubice. V neděli vystoupí v Dobrušce.

Jako umělec pracujete a koncertujete i přes vánoční svátky. Nevadí Vám to?
Koncerty o svátcích a neustálá příprava na ně k tomuto povolání patří. Rozhodně to ale nepovažuji za práci a nevadí mi to. Na každý koncert se těším, každý je svým způsobem výjimečný a neopakovatelný.
Často hrajete se slavnými osobnostmi, s kým nejraději?
Měla jsem možnost vystupovat s lidmi jako Václav Hudeček, Ivan Ženatý, Jiří Stivín, Radek Baborák a další. Moc si té spolupráce vážím, koncert s každou takovou osobností je pro mě velkým přínosem i zážitkem. Nelze však říct, s kým koncertuji nejraději. Vždy je to příležitost nechat se inspirovat a něco nového se naučit.
Jste koncertním mistrem souboru Barocco sempre giovane. Co to pro Vás znamená?
Hra v tomto souboru je pro mě vedle učení na konzervatoři hlavní pracovní náplní. Během roku jsou to desítky koncertů a mnoho hodin zkoušení, často se hrají v jednom týdnu odlišné programy s různými sólisty, a tak je potřeba zkoušet efektivně. Vzhledem k malému obsazení, ve kterém soubor hraje (navíc bez dirigenta), je nutné, aby každý hrál naplno sám za sebe a zároveň dokázal stoprocentně vnímat celek. Je to velký výdej energie, ale i radost.
Jako sólistka vystupujete i se symfonickými orchestry, je to rozdíl?
Určitě. O doprovod se stará dirigent a já se mohu plně ponořit do sólového partu. Je něco jiného, když vás doprovází soubor s osmi, nebo orchestr s padesáti hudebníky – zejména si vzpomínám na koncert s velkým obsazením Plzeňské filharmonie, sama jsem se ani neslyšela. Dostat z houslí tolik zvuku, aby se nesl přes tak velký orchestr, je fyzicky dost náročné.
Na profesorku jste velice mladá - jaké je být pedagogem na konzervatoři?
Učení na této úrovni je proces, kdy je nejprve potřeba najít ke každému studentovi tu správnou cestu a snažit se co nejvíc poznat nejen jeho technické dispozice, ale i jeho osobité povahové rysy. Od toho se potom odvíjí výběr repertoáru a výše nároků, které na studenta kladete. Hra na housle je plná technických problémů, například jenom zvládnutí postavení rukou, které vypadá na první pohled jako samozřejmost, je nesmírně obtížné. Baví mě ale hledat řešení jednotlivých problémů. Pocit, když dáte radu, která funguje, je k nezaplacení.
Jak vidíte budoucnost hudebního školství, co by se dalo změnit?
Máme obrovskou výhodu v husté síti ZUŠ, které nám vychovávají mladé talenty. Ale i pro děti, které hudbu nebudou dělat profesionálně, má hudebka smysl – jsem přesvědčena, že každý člověk, který se nějakým způsobem věnuje kultuře, je ovlivněn a tvarován k lepšímu a plnohodnotnému životu. Konzervatoře mají rezervy v propagaci úspěšných studentů, měli by více sólově vystupovat - tomu bych ráda pomohla. Jsou věci, které se ve škole nedají naučit.
Čtenáři vás může slyšet 2. ledna v Dobrušce. Co tam zahrajete?
Na dobrušské publikum se moc těším, před pěti lety jsem tam hrála Bachův Koncert pro dvoje housle a orchestr s Václavem Hudečkem a do kostela se tehdy namačkalo tuším 500 lidí. Novoroční koncert bude slavnostně zahájen varhanami, program je složen z krásných skladeb vrcholného baroka, které jsou mi blízké, navíc kostel je údajně trochu vytápěný, tak mi snad nezmrznou ruce.

Dana Marková