Jeho román Zbabělci (napsaný 1948-1949) vyvolal po vydání v roce 1958 skandál. Připomeňme aspoň my tady, že jejich 4. vydání, které vyšlo 1968 v nakladatelství Naše vojsko s ilustracemi maturanta rychnovského gymnázia 1943 Jiřího Šlitra, bylo za normalizace jako zakázané staženo z knihoven.

A kdo si připomene, že výrazná osobnost Pražského jara a signatář Charty 77 absolvent stejného rychnovského gymnázia v roce 1941 Jiří Lederer (1922 Kvasiny 1983 Birnbach, Německo) byl jako redaktor v roce 1958 okamžitě propuštěn z Večerní Prahy, když si dovolil otevřeně vyjádřit svůj názor na tento román Josefa Škvoreckého?

Že Josef Škvorecký se svou ženou Zdenou Salivarovou založili v Torontu nejprestižnější exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, víme. Ale už ani ne, že tři z obrazů dalšího absolventa rychnovského gymnázia (tehdy se jmenovalo jedenáctiletá střední škola) Rudolfa Plačka využili Škvorečtí na přebalech knih vydaných v tomto nakladatelství, a to 1981 u knih Egon Bondy: Invalidní sourozenci, 1984 Jan Křesadlo: Mrchopěvci a 1991 Petr Kouba: Kráska, zvíře a já.

Dáno do širších souvislostí, počínaje 16. titulem Sixty-Eight Publisher se začaly na obálkách vydávaných knih pravidelně objevovat reprodukce obrazů autorů československého vnějšího i vnitřního exilu. Výjimku z patnácti knih předešlých tvoří Tankový prapor od Josefa Škvoreckého s pořadovým číslem 001. Z 224 vydaných knih se jedná tedy celkem o 138 reprodukcí původních děl 72 exilových či zakázaných autorů (s výjimkou obrazu na obálce č. 203, jehož autorem je francouzský malíř Christian Bouillé). Pro srovnání: Předloni měl ve výstavní síni pražské knihovny samizdatové a exilové literatury LIBRI PROHIBITI (ta se stará nejen o exilové knihy, časopisy a noviny z dob totality, ale i o to, co v zahraničí vychází v současnosti) výstavu třicítky surrealistických artefaktů z období od roku 1976 (Nukleární rodina) po nejnovější (Jamsession). Pro její výstavní katalog v Libri prohibiti napsal úvod Josef Škvorecký a dal mu název Několik vět: Od studentských let jsem miloval surrealismus, který přežil moderní umění i tady za mořem, kde nějaký čas žil i Rudolf Plaček. Maloval obrazy pro svou krásnou ženu, která mu brzo umřela, a tak málokdo věděl, že v Torontě žije ten nádherný malíř.

Když po pádu starého režimu věnoval časopis Revolver Revue jedno číslo přehlídce soudobé české malby, byl mezi nimi i obraz dvou nepodařených lidí na obrácené muchomůrce a u něho jenom „Autor neznámý“. Jenže my jsme o Plačkovi věděli a ten obraz jsme dali na obálku Bondyho Invalidních sourozenců. Miloval jsem vždycky surrealismus, taky proto, že uměli malovat. Toyen, Magritte, Hieronymus Bosch, Tanguy, Salvador Dalí žjíí v mé amatérské paměti. A taky Rudolf Plaček. Ti všichni přežijí všecko.

Zakončeme Josefem Škvoreckým a rychnovským rodákem Karlem Poláčkem: Ono Škvoreckého nakladatelství vydalo jako svou 123. publikaci Poslední dopisy Doře, které uspořádal Poláčkův vnuk Martin Jelinowicz (na začátku 60. let student rychnovské průmyslovky). Škvorecký přijel na odhalení Poláčkovy busty v září 1967, tam se setkal mj. s Lubošem Krejčím, s nímž sloužil u tankového praporu.

Připomeneme-li dalšího studenta rychnovského gymnázia a Šlitrova spolužáka do kvinty Vladimíra Šilhánka (pak přešel do náchodského gymnázia otec tam byl přeložen), pak v Náchodě spoluzakládal studentský orchestr, o němž psal Josef Škvorecký ve Zbabělcích ( V. Š. tam je jako Fonda).

Josef Krám