Val, Dobruška, Pardubice, Praha, Berlín, Karlovy Vary. Mají tato města něco společného? Pro varhaníka Pavla Svobodu ano. Val u Dobrušky je jeho rodištěm, počátky jeho spojení s hudbou můžeme hledat v dobrušské ZUŠ, následovala Konzervatoř v Pardubicích. V současné době studuje Akademii múzických umění v Praze a zároveň prestižní vysokou školu v Berlíně, do Karlových Varů si v pátek „odskočil“ na summit prezidentů zemí Visegrádské skupiny.

Stálý varhaník a cembalista souboru Barocco sempre giovane, vítěz mezinárodních soutěží, má za sebou nepočítaně koncertů u nás i v zahraničí. Narozen v roce 1987, stihl toho obdivuhodně mnoho.

V Karlových Varech jste si zahrál před čtyřmi prezidenty. Jaké bylo „prezidentské publikum“?
I přesto, že už jsme s Václavem Hudečkem hráli koncert pro Kancelář prezidenta, musím se přiznat, že tato akce pro mě byla výjimečná. Vše bylo dokonale organizačně zvládnuto, koncert proběhl v hlavním sále Grandhotelu Pupp po večeři. Atmosféra byla krásná.

A když se teď vrátíme zpět a zavzpomínáme. Kdo Vás nejvíce hudebně ovlivnil?
Nejdůležitější jsou určitě poctivé základy. Měl jsem velké štěstí na pedagogy: Daniele Štěpánové a Radce Zdvihalové z dobrušské ZUŠ patří velké poděkování za trpělivost, kterou se mnou měly. Později na konzervatoři už si člověk hledal osobitý styl, ale profesor Josef Rafaja a docent Václav Rabas mě velice rozumně usměrňovali, za což jim děkuji.

Proč právě varhany, je to dřina?
Varhany jako koncertní nástroj jsou rozhodně jedním z fyzicky nejnáročnějších nástrojů – hrajete rukama i nohama, ovládáte tisíce píšťal, desítky rejstříků…, ale stojí to za to! Neměnil bych. A proč varhany? Prostě mě to k tomu táhlo, asi to neumím vysvětlit.

Studujete na dvou školách, máte srovnání?
AMU v Praze mám moc rád, už umístění na Malostranském náměstí nám všichni (zejména zahraniční) návštěvníci závidí – nám to přijde jako samozřejmost a nevážíme si toho, to je škoda. Berlín, jak jsem ho zatím poznal, je přece jen o trochu dál. Například mám klíče od budovy naší fakulty a mohu jít kdykoliv cvičit. To v Praze nelze. Studium v Německu je pochopitelně velice finančně náročné, ale zase se tam setkávám s vrcholnými osobnostmi, které například po koncertě v Berlínské filharmonii vedou kurzy u nás na univerzitě.

Aby toho nebylo málo, pomáháte s dramaturgií koncertů Dobrušské klasiky a cyklu Opočno hudební. Plánujete tuto pomoc i v roce 2011?
Určitě. Mám rád pestrý život, pořádání akcí a pocit, že tomu můžu aspoň trochu pomoci, je dobrý.
Snažíme se zvát mladé vítěze interpretačních soutěží, kteří budou za pár let vytíženými profesionály, a pomůžeme jim tak v rozletu – taky jsem dostal několik takových příležitostí. Současně ale zveme i špičkové osobnosti.

Nejenže pomáháte s dramaturgií, obě města vás znají i z koncertů. Prezidentům jste v pátek zahrál společně s houslistkou Ivou Kramperovou nádhernou Dvořákovu Romanci f moll. Myslíte, že ji někdy uslyšíme i u nás?
Věřím, že se to už v roce 2011 podaří.
Vynikající houslistka Iva Kramperová je profesorkou pardubické konzervatoře, rád bych ji představil i našemu publiku – tu krásnou Dvořákovu hudbu v jejím podání stojí za to slyšet!

Dana Marková