VYBRAT REGION
Zavřít mapu

„Já jsem věčný těšič, a to těšení mě pozdvihuje“

Královéhradecko /ROZHOVOR/ - Soňa Červená. Legendární operní pěvkyně a herečka. Většinu života prožila v emigraci, zpívala na velkých operních scénách po celém světě. Je jí 91 let, neustále pracuje a čiší z ní obrovská energie.

17.6.2017
SDÍLEJ:

Soňa Červená s knihou Můj Václav, kterou napsala o V. F. Červeném.Foto: Deník

Jaké jsou vaše vzpomínky na Hradec Králové?
Když jsem byla malá, moji rodiče se rozvedli a tatínek mě do Hradce moc nebral. Ale když jsem se navrátila z ciziny a začala číst o Václavu Františku Červeném, který tady měl továrnu na žesťové nástroje, tak jsem si teprve uvědomila, z jaké rodiny pocházím. Že můj pradědeček byl opravdu velký myslitel, který miloval hudbu a miloval Čechy, a byl to zároveň velký patriot.

Napsala jste o něm knihu…
Já jsem šťastná, že jsem tu knížku mohla napsat. Jmenuje Můj Václav. A je to proto, že jeho žena Josefka, když přišel někdo k nim do dílny a chtěl si nechat opravit nějaký nástroj, tak říkávala „Můj Václav není doma“.A když ten dotyčný přišel později, rovnou se zeptal – „Je tady můj Václav?“

Na Malém náměstí se narodil váš tatínek Jiří Červený. Čím vás ovlivnil?
Ovlivnil mě hlavně svojí láskou k hudbě a ke slovu. Říkával, že hudba a slovo jsou rovnoprávní partneři, a že se nesmí ošidit. Prostě tutéž péči, kterou dáte hudbě, musíte dát také slovu. A to mě, myslím, provedlo celou mojí kariérou, protože jsem se snažila, aby mně vždycky bylo rozumět. A na tom, že mě pak režiséři obsazovali do svých věcí, a že se pro mě psaly opery, má můj otec veliký podíl.

Vaše první role byla Káča v Divotvorném hrnci u Voskovce a Wericha, ale vy jste ji nedostala jen tak, velký podíl na tom měla jedna malá čtyřnohá kráska…
Ano, Voskovec a Werich hledali mladou herečku a zpěvačku pro svůj muzikál, který přivezli z Ameriky, a moje tehdejší učitelka říkala – musíš tam jít. Já jsem nechtěla, měla jsem strašnou trému. Nakonec jsem tam šla a vzala si s sebou svého pejska, zlatého kokršpaněla. Přišla jsem na jeviště a začala zpívat „Když jsem kytici vázala, častokrát jsem se tázala…“ A najednou ta moje Andulka za mnou přiběhla na jeviště, někdo ji asi pustil z šatny. A vzadu seděl Voskovec, Werich a Vlach, a teď já slyším Voskovce, jak říká: „No to je teda Káča“. A já zoufalá odcházela a Werich za mnou ještě volal: „Slečno, odbarvila si ty svý zrzavý vlasy podle svýho psa nebo odbarvila psa podle svých vlasů?“ Odcházela jsem z divadla, a vrátný se tak naklonil z té své budky a říká: „Slečno, vy s tím pejskem, máte jít do ředitelny.“ Přišla jsem tam, a dostala smlouvu.

Proč jste se rozhodla pro operu?
Operu jsem milovala a chodila jsem už jako malá holka sedávat na „bidýlko“. Jednou jsem uviděla Carmen, s Mery Kavanovou, která měla takovou báječnou červenou sukýnku, u ní podvazek a v něm schovanou dýku. A já byla tak unesená tou dýkou, že jsem potom v podvazku nosila kapesní nůž a říkala si, že tam jednou budu taky stát jako ta Carmen. Tehdy jsem ještě ani nevěděla, jestli na to mám hlas, ale já jsem prostě toužila po opeře.

Kde jste začínala?
Když jsme skončili Divotvorný hrnec, tak se náhodou v Brně uvolnilo místo altistky, já tam jela. To už jsem se ale učila velmi pilně opernímu zpěvu a dirigent Chlalabala mě tehdy angažoval. Ale nebyla jsem tam šťastná, protože jsem byla třetí altistka. První měla za muže odboráře, druhá komunistu, a já byla ta třetí, a dostávala ty nehorší role.

To ale netrvalo dlouho…
Naštěstí jsem jednou přece jen dostala roli v Růžovém kavalírovi. Režíroval to režisér z tehdejšího východního Německa a já dostala nabídku, jestli bych nehostovala ve Státní opeře v Berlíně. Což bylo úžasné. Jenomže než mě pustili a dali mi pas a doložku, úmyslně mi ničili zdraví i nervy. Ale asi tak za půl roku se asi omylem stalo, že mě do toho Berlína pustili., a tam jsem vlastně teprve poznala mezinárodní operní parketu. První role, kterou jsem dostala, byl Orfeus od Glucka. Za tu roli jsem dostala první vyznamenání a všiml si mě tam Herbert von Karajan.

Byla jste v Berlíně, když začali stavět berlínskou zeď, muselo to pro vás být hodně těžké období…
Ano, tehdy jsem řekla, že ta zeď zazdí všechny moje touhy a ideály a že už mě zase nenechají zpívat. Proto jsem uprchla do Západního Berlína, a tam jsem dostala angažmá – nejdřív v Berlínské opeře, pak ve Vídeňské, pak jsem přijala angažmá ve Frankfurtské opeře a tam jsem se usadila.

Které operní scény byly pro vás nezapomenutelné?
Nejvíc jsem si užila, když jsem hostovala 11 let v San Francisku. Protože to je nádherné město a nádherná budova opery, a bylo to opravdu krásné.

Paní Soně Červené vyšla nedávno v pořadí už druhá kniha s názvem Stýskání zažehnáno. Potkat se s ní můžete na letošním festivalu Divadlo evropských regionů.

Když jsem zpívala v Anglii, bydleli jsme v jednom domě s Pavarottim a on pořád vařil nudle. Jednou dostal štěňátko, a já jsem mu moc záviděla a prosila ho, aby mi taky jedno obstaral. On mi přinesl psí slečnu. Ptala jsem se ho, jak ji nazveme, a on na to, že Funny Face. Tak jsem řekla dobře, že tedy budu mít Fanynku.

Fanynka s vámi taky hrála v několika představeních, dokonce za to dostávala i honorář…
Ano, když jsem hostovala jako princ Orlovský v Netopýru, chtěla jsem ji vzít s sebou do divadla, jenže tam nesměli psi. Tak jsme se domluvili s režisérem, že bude se mnou hrát. Vždy, když jsem dozpívala a podívala se na ni, ona štěkla. Měla takový aplaus, jako já nikdy.

Máte ráda Janáčka, co vás fascinuje na jeho hudbě?
Janáček je absolutně nenapodobitelný, protože se nepoučil od jiných klasiků. Je tak svůj a tak úžasný, ty jeho akordy, to je k neuvěření. Je to génius.

Jaké pro vás bylo rozhodování, že se po tolika letech vrátíte zpět do Čech?
Po sametové revoluci jsem ještě byla angažovaná v Hamburku a vrátit jsem se mohla až v roce 1992, když mi končila smlouva. Stála jsem u Vltavy a říkala si: „Já jsem největším cizincem ve svém rodném městě. Já se snad vrátím zpátky.“ Ale samozřejmě, že jsem zůstala, když jsem viděla labutě na Vltavě a cítila nádherný pach té řeky. Najala jsem si byt na nábřeží s tím, že to je můj vejminek. Ale nebyl, přišla spousta dalších nabídek.

Kde se ve vás bere ta síla, ta energie, ta vitalita?
Já to mám v sobě, nemám na to recept. Jsem věčný těšič, pořád se na něco těším, a to těšení mě pozdvihuje. A vím, že je moc důležité být hodným člověkem. Takové to: má dáti, dal. Prosím vás dávejte, všecko se vám jednou vrátí. I to, co jste dali, i to, co jste vzali.

Autor: Ilona Dvořáková

17.6.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

U Trotiny se pod povrch silnice podívali nejen silničáři, ale i archeologové.

Oprava silnice přináší nálezy staré tisíce let

V Žacléři otevřeli stezku naboso
5

Žacléř otevřel bosou stezku. Vede dvorkem muzea a pošty

Divadelní festival již odstartoval

Hradec Králové - Festival Divadlo evropských regionů je v plném proudu. Již v pátek odstartoval v Hradci Králové 23. ročník mezinárodní divadelní přehlídky, která potrvá až do konce června.

Pomalovala fasádu Střelnice. Jaké komentáře si vyslechla od Vrchlabáků?

Královéhradecko, Vrchlabí - Kultovní film Hoří, má panenko natáčel slavný režisér Miloš Forman v Kulturním domě Střelnice ve Vrchlabí. Padesát let od filmové premiéry si město připomíná tuto událost.

V soutěži třídíme s Nikitou převzali vavříny Hradečtí

Královéhradecko, Dvůr Králové - Desátý ročník soutěže Třídíme s Nikitou zná vítěze. Po pěti letech se na nejvyšší příčku vrátili žáci ze Základní a mateřské školy Masarykova v Hradci Králové.

„Zabily nás remízy,“ říká po sestupu Petřík

Dobruška /ROZHOVOR/ - Dobrušští fotbalisté opouštějí po čtyřech letech krajský přebor.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies